Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Bulimie (bulimia nervosa) je jednou z poruch příjmu potravy, stejně jako anorexie. Spočívá v záchvatovitém přejídání a snaze tomuto čelit - úmyslným vyvrhováním potravy, ale také vyvoláváním průjmu, užíváním anorektik či jiných látek k hubnutí se snahou, aby postižený netloustl. Projevuje se zejména u dívek (žen) ve věku 13 - 18 let, není však výjimkou ani ve vyšším věku a u mužů. Bulimie se léčí pomocí psychoterapie.

Bulimie - pochází od slova bulimis, což v přesném překladu znamená „býčí hlad“, (bous - býk, limos - hlad). Jako první ji takto pojmenoval Galén (2. století n.l), ke specifikaci choroby jinak nazývané „vlčí hlad“. Okolo roku 1979 londýnský psychiatr Gerald Russell oddělil jistý počet pacientek trpících anorexií, které trpěly „zákeřnou obměnou“ této choroby. Ta tkvěla v občasném záchvatovém přejídání a ztrátě kontroly nad množstvím zkonzumovaných potravin.

Důkladnější studie poté ukázaly, že cca 40 % anorektiček trpí občasnými záchvaty přejídání a existují osoby, které netrpí anorexií, ale přesto se také často přejídají (třeba i častěji než 2krát týdně) a tato situace trvá déle než tři měsíce. Bylo tedy jasné, že tyto osoby trpí úplně jinou nemocí, která byla nazvána bulimií (žravostí), která byla později označena jako žravost psychická (mentální) - (bulimia nervosa).

[editovat] Specifikace bulimie

Za prvé bychom měli nejdříve oddělit toto onemocnění od obžerství. Postižení bulimií, ačkoliv si uvědomují svou ztrátu kontroly nad vlastním stravováním, se přejídají velice často, kdy se snaží hned poté (s pocitem viny z toho, že opět zklamali sami sebe a vzdali se jídlu) aplikovat nejrůznější nebezpečné drastické diety, přehnané cvičení, zvracení, hladovění, užívaní všemožných projímadel, aby se co nejdříve zbavili zkonzumovaných potravin (kalorií). Proto je bulimie zdraví nebezpečná

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Základní informace
o poruchách příjmu potravy

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Být sama sebou? Za pokus to stojí...
Ria Černá

 

Virginia Satirová ve svém Modelů růstu říká: „Kdykoliv cítíme, že jsme „příliš něčím“ a měli bychom být „někým jiným“, popíráme svou osobnost. Poměřujeme sami sebe se svým okolím, a pokud to neodpovídá, nejsme v pořádku. Je to jako muset se vmáčknout do krabice – přizpůsobit se a poslouchat. Srovnáváme se s ostatními a říkáme: „Kdybych byla taková nebo maková, bylo by to fajn.“ Hlavním úkolem je najít sebe sama, nechat být očekávání druhých, aniž bychom se proti nim vzbouřili. Naše sebepřijetí posiluje už pouhé zjištění, že nikdo na světě není přesně takový jako my.“ (Satirová, 2005)Když jdu po ulici a dívám se na kolemjdoucí muže a ženy, nevidím nikdy stejnost. Vidím jedinečnost. A krásu pak v tom, jak kdo umí jedinečnost nosit. Naše ženská síla, charisma a právě ta jedinečnost nevychází z objemu stehen a zadku, vyvěrá zevnitř. A těžko se může vejít do nějaké krabice, šablony, skořápky. Přesahuje přece daleko za hranice našeho těla!Přijmout své tělo a dát mu vše, co potřebuje, znamená nejen zajistit mu dostatečný přísun jídla a tekutin, ale také se umět pohladit, podívat do zrcadla a přiznat odrazu v něm, že „mu“ to sluší, uvědomit si, že „tohle tělo je mé a já ho mám ráda takové, jaké je“, být sama sebou. Možná si řeknete, že tohle je naprosto nedosažitelná meta a že nemá ani cenu začínat. Pokud nechcete začít, nemusíte, je to vaše volba. Ale co můžete ztratit? Vždycky je možnost se vrátit k tomu, co znáte, co máte ozkoušené, v čem cítíte jistotu. Ale třeba se při objevování sebepřijetí vlastního těla stane něco, co se vám bude líbit víc než výčitky z jídla, neustále vážení, znepokojivý pohled do zrcadla, pocit selhání, úzkosti a smutku, bezmoci a beznaděje.Tak jako si umíte naplánovat, že „od zítřka nejím sladké, nedotknu se pečiva, budu cvičit ráno i večer, zhubnu do svých oblíbených kalhot“, si můžete vyzkoušet i jiný program. Naordinujte si to, co máte ráda, co vás baví, co vám přináší radost a naplnění, co si už dlouho odpíráte, co jste už dlouho chtěla zkusit, ale vždy bylo nějaké ale. Zkuste přijmout pochvalu od druhých, zkuste ji pustit až do svého nitra. Pochvalte se také sama, denně najdete tisíce příležitostí se za něco ocenit. A znovu slova Virginie Satirové: „Pokud očekáváme, že budeme přijímáni, ale cítíme se nehodnotní, odmítání nebo „navíc“, musíme na svých percepcích a očekáváních pracovat...“ (Satirová, 2005)

Pracujte také na vytvoření důvěry ke svému tělu. Zkuste mu uvěřit, že vás podrží, pokud mu dáte to, co potřebuje. Tedy dostatek jídla a tekutin, také přiměřený pohyb, dostatek spánku atd. Zkuste sníst o jeden rohlík více a zjistíte, že se žádná katastrofa nestala. Dokud to nevyzkoušíte, nelze tělu uvěřit. Nemusíte se přejídat, pokud tělo bude mít jistotu také ve vás, že vy se o něj postaráte, nenecháte ho hladovět, nenecháte ho dělat zásoby na horší časy. V příjmu a výdeji potravy existují zákonitosti, které nezměníte. Budete-li tělu některá jídla odpírat, za čas se jimi pravděpodobně začnete přejídat či vás bude stát hodně sil, abyste odolala. Také fyziologie těla je daná, pokud pominu plastickou chirurgii. Co však můžete změnit jistě, je váš pohled na vaše tělo, vaše vnímání sebe sama. Řekněte si o podporu odborníka, vyzkoušejte aromaterapii, jógu, relaxační cvičení, focusing, vyzkoušejte vše, co vás může posunout směrem k přijetí těla, ke spokojenosti se sebou. Pokud budete skutečně odhodlaná se s poruchou příjmu potravy rozloučit, povede se vám to. I zaváhání je krokem vpřed. Zamyslete se, co se stalo, jaká situace vedla k tomu, že jste se např. přejedla, co vyvolalo Vaši touhu se vším prásknout a vrátit se zpět do bezpečí nemoci. Posílí Vás to při dalších krocích směrem k uzdravení a plnějšímu životu. Vy sama nejlépe rozumíte tomu, co potřebujete, ve vás jsou zdroje k uzdravení, společně s odborníky je můžete nacházet a sama pak realizovat. 

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Jak argumentovat nemocné osobě s mentální bulimií a mentální anorexií?
Ria Černá, Ondra Stískal, Jana Sladká Ševčíková: zpravodaj Anabell

 

MENTÁLNÍ BULIMIE

Argument: jsem odporná, když se přejídám a pak zvracím.
Odpověď: není na tom nic odporného, jde o projev nemoci, kterou je potřeba léčit. Neodsuzuj se, jen to zvyšuje tvůj pocit viny a negativní myšlenky vůči sobě samé.

Argument: nemůžu to nikomu říct, nepochopil by mě a hnusila bych se mu...
Odpověď: jedině tehdy, když se někomu svěříš, když vyhledáš pomocnou ruku u svých blízkých nebo u odborníka, může začít docházet ke zlepšování. Z nemoci se nelze probudit do druhého dne bez problémů, bez projevů, zdravá jako rybička, aniž bys pro to nic neudělala.

Argument: nesmím to jíst, je to sladké, tučné, příliš kalorické, přibrala bych, …. tak raději zvracím.
Odpověď: lidé kolem tebe ti pomohou, když se o tvých potížích dozvědí, když se jim svěříš, když budeš mít v jejich pomoc důvěru a budeš se snažit jíst společně s nimi.

Argument: to, co sním, ve mně zůstává, budu tlustá.
Odpověď: existuje zákon o příjmu a výdeji. Tvé tělo potřebuje energii z jídla k životu.

Argument: nemohu jíst před ostatními.
Odpověď: přítomnost druhých naopak pomáhá. Pomohou ti nepropadnout záchvatu přejedení nebo zvracení.

Argument: když zvracím, tak nepřibírám a mohu klidně jíst to, co chci a na co mám chuť. Zůstanu přitom štíhlá a všichni mne budou obdivovat.
Odpověď: ano, zpočátku nepřibíráš, ale později se tělo začne bát, že bude stále hladovět a stále zvracet a začne si vytvářet zásoby. Navíc zvracením velmi ohrožuješ zdravé a správné fungování svého organismu.

Argument: neumím normálně jíst, nevím, co je normální porce, nezvládám to, myslím jen na jídlo a jeho množství.
Odpověď: normální je jíst pětkrát denně, tři hlavní jídla a dvě menší svačinky mezi nimi. Vůbec nic se nestane, když se naučíš jíst i druhou večeři. Tvá váha se ustálí na takové hodnotě, která je zdravá a přirozená pro tvé tělo, tvoji tělesnou výšku a věk.

MENTÁLNÍ ANOREXIE

Argument: nesmím jíst, byla bych tlustá.
Odpověď: nedá se nic dělat, bez jídla žít nelze, jídlo k životu nutně potřebujeme.

Argument: lidé mě posuzují podle toho, jak vypadám.
Odpověď: ano, je možné, že se ti to stává, ale vzhled není to nejdůležitější na světě. Posuzuješ také ostatní své kamarády podle toho, jak vypadají? Přestala by ses bavit s nějakou kamarádkou jen proto, že přibrala jeden nebo dva kilogramy?

Argument: chci mít aspoň nad něčím ve svém životě kontrolu a v jídle ji mám.
Odpověď: společně s odborníky, rodiči nebo s kamarádkou dokážeš najít sílu kontrolovat svůj život ne skrze jídlo, ale skrz své myšlenky, nápady, radosti, koníčky, záliby apod. Pojď, vyhledáme společně odbornou pomoc.

Argument: mužům se líbí jenom hubené ženy.
Odpověď: každý muž si vybírá jinou ženu, a muži si nevybírají ženy zdaleka jen podle postavy. Daleko důležitější je osobnost, pohodovost, úsměv. A tak při stresu z váhy, která stejně většinu mužů nezajímá, působit nebudeš. Zeptej se svého otce, bratra nebo kamaráda, jaké se právě jemu líbí ženy. Udělej si vlastní soukromou anketu.

Argument: nepotřebuji jídlo k životu.
Odpověď: každý z nás potřebuje jídlo k životu, nejsi v tomto jiná. Jídlo obsahuje látky nutné k fungování organismu, bez nich se neobejdeme.

Argument: neumím normálně jíst, nevím, co je normální porce, nezvládnu to.
Odpověď: můžeš se naučit jíst 5krát denně, pravidelně, normální porce, po kterých nepřibereš, udržíš si stálou váhu, pro tvůj organismus nezbytnou. 

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Bulimie a anorexie - informace o léčbě
Hana Papežová

 

Informace pro pacientky a jejich příbuzné
Vážená slečno, paní, vážený pane, dovolte, abychom Vás informovali o naší jednotce a některých organizačních opatřeních z posledních let, tak aby se vám co nejdříve dostalo péče, jakou potřebujete. Doufáme, že tyto informace pomohou zkvalitnit naši spolupráci především s postiženými dívkami, ale i s jejich rodinou či přáteli, kteří jim chtějí pomoci.

Kritéria pro přijetí na JSPPPP
Jednotka přijímá pacientky starší 18ti let, v kompenzovamém somatickém stavu (stav bezprosteředního ohrožení života je řešen na interních metabolických jednotkách nebo odděleních dle místa bydlište). Protože podmínkou úspěchu léčby je motivace pacientek, dáváme přednost žádostem o hospitalizaci od dívek samotných. Hospitalizace přichází v úvahu většinou u pacientek, u kterých ambulantní léčba byla neúčinná, nebo mají další závažná onemocnění. Pacientky po sebevražedném pokusu bývají přijímány na uzavřená oddělení a posléze mohou být po dohodě přeloženy na naší jednotku. Při současné diagnóze závislosti na návykovch látkách vetšinou přijímáme pacientky, které prošly léčbou závislosti, po dohodě s terapeuty daného zařízení.

Doporučení k hospitalizaci
U pacientek, které potřebují hospitalizaci doporučujeme, aby jejich ambulantní psychiatr zaslal na adresu jednotky doporučení k hospitalizaci, které by mělo obsahovat adresu bydlište nemocné a telefoní číslo, základní osobní a anamnestické údaje, průběh nynějšího onemocnění a případnou další psychiatrickou či tělesnou nemoc. Sociální pracovnce, paní Dlouhá, doporučení zařazuje, po diskusi týmu o naléhavosti přijetí do čekacího listu.Čekací doba je v současné době v průměru tři měsíce. Termín nástupu je oznámen písemně na uvedenou adresu pacientce, kterou požádáme, aby telefonicky potvrdila, že má ješte o hospitalizaci zájem.

Z historie a filozofie JSPPPP
Jednotka byla založena v roce 1983 na základě zkušeností Jednotky pro PPP v belgickém Kortenbergu. Během 16ti let činnosti naší jednotky stoupl počet hostitalizací trojnásobně. V současné době nejčastejší diagnózou je mentální bulimíe (60% pacientek jednotky), 5% z hospitalizovaných tvoří muži. V 80% hospitalizací jde o první pobyt na naší klinice, u 20% se jedná o příjem opakovaný. Náš program je založen na biopsychosociálním pojetí onemocnení, proto se snažíme o komplexní přístup.

Režim oddělení a práce týmu
Na prvním místě v léčbě stojí režimová opatření a psychoterapie, v indikovaných případech používáme léky. Oddělení funguje na principu terapeutické komunity a zvláštní důraz proto klademe na skupinové aktivity pacientů. Při přijetí je s pacientkou uzavřena písemná smlouva týkající se jídelního režimu, cílové váhy a dodržování pravidel oddělení. Významnou součástí terapie je poučení o správném stravování a jeho nácvik, což zajištuje specializovaná sestra přítomná při všech jídlech. Dívky jsou seznámeny s psychologickými, tělesnými a dalšími důsledky hladovění, dvakrát týdně stolují s psychologem jednotky. Pacientky se účastní dynamicky orientovaných skupin (jednou týdně), kognitivně-behaviorální skupinové terapie (dvakrát týdně) a skupiny arteterapeutické (jednou týdně). Nedílnou součástí programu je také autogenní trénink, relaxační cvičení (jednou týdne 15 minut), léčebná tělesná výchova (dvakrát týdně) a pracovní terapie (dvakrát týdně). Účast na některých společných aktivitách, stejně jako např. víkendová propustka jsou podmíněny dosažením určité minimální hmotnosti podle terapeutické smlouvy. Pobyt na jednotce trvá většinou šest až osm týdnů. V závěru pobytu se zaměřujeme na postupný přechod pacientky do jejího běžného prostředí a možnosti dodržování jídelního režimu během aktivního života. Významnou a nedílnou součástí léčby je spolupráce příbuzných a blízkých, se kterými se snažíme navázat kvalitní kontakt a poskytnout jim informace eventuelně možnosti rodinné či partnerské terapie, která může být v některých případech velmi důležitá. Při propuštění s pacientkami projednáváme nutnost následné péče, a snažíme se poskytnout kontakty na adekvátní zařízení.

Výsledky hospitalizace
Výsledky hospitalizace lze na základě dlouhodobého sledování srovnat se specializovanými centry vyspělých zemí. Jsou stále sledovány i v rámci některých výzkumných projektů, kterých se pacientky mohou účastnit.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Psychiatrie léků zbavená
Stanislav Kratochvíl - psychologie.studovna.cz

 

Psychoterapeutické oddělení pro neurózy na oddělení 18b psychiatrické léčebny v Kroměříži, známé jako “osmnáctka”, funguje již téměř 28 let na principu terapeutické komunity.

Lékař, psycholožka, staniční sestra, která řídí provoz, a pět vycvičených pracovníků se středním zdravotnickým vzděláním. Tak vypadá terapeu tic ký tým na kroměřížském oddělení. Je určeno pro pacienty, které sem písemně doporučí psychiatři, psychologové nebo i praktičtí lékaři obeznámení se systémem zdejší léčby. Pacienty podle volného místa objednává staniční sestra, která je zároveň zkušenou psychoterapeutkou. Od ní také dostávají pacienti před nástupem leták s podrobnými informacemi.V ideálním případě slouží polovina z dvaceti osmi lůžek mužům a polovina ženám (většinou bývá více žen). Doba hospitalizace je pevně stanovena na 6 týdnů. V rámci komunity většinou fungují dvě samostatné uzavřené skupiny. Nová skupina pacientů přichází vždy v polovině pobytu “starší” skupiny. Jen v letním prázdninovém období se obě skupiny spojují do jedné velké otevřené skupiny, z níž každý pátek odchází několik pacientů a následující pondělí je nahrazují pacienti noví.SkupinaNejdůležitější částí programu je skupinová psychoterapie, která probíhá každý den odpoledne od pondělí do soboty a trvá jeden a půl hodiny. Obě skupiny mají ve stejnou dobu se svými terapeuty v různých místnostech program. Kromě lékaře a psychologa se programu účastní i koterapeuti z řad vycvičených spolupracovníků.Skupinová sezení bývají zaměřena různě, podle fáze vývoje a podle okamžité potřeby skupiny a jejích členů. Zpočátku převažuje orientace biografická, probírají se životní osudy jednotlivých pacientů. Později se objeví témata společná více členům skupiny. Posléze se pozornost zaměřuje na interakce “tady a teď”, na kterých se mohou ozřejmit problémy vyskytující se v jejich životě “tam”, tj. doma či v práci, a odhalit i souvislosti s tím, co se stalo “tehdy”, a co ovlivnilo prožívání a chování jedince ve směru, který se nepříznivě uplatňuje v jeho současném životě “tam i tady”. Večer se pak provádí nácvik asertivity nebo řešení problémů.V terapii se kombinuje přístup dynamický, který má pacientům pomoci odhalit souvislosti jejich současných problémů v mezilidských vztazích s jejich zkušenostmi v minulosti, a přístup kognitivně behaviorální, který aktivně pomáhá odstraňovat problémy měněním nevhodného chování a myšlení a nacvičováním chybějících dovedností.Spolupráce koterapeutů ve skupinovém sezení se řídí “pravidlem světových stran”. Terapeuti oblečení v civilu nesedí vedle sebe, ale sedí na různých stranách v pacientském kruhu. Netvoří ani “rodičovský model”, ani “jednotnou frontu”, ale vystupují jako autentické osoby s diferencovanými pocity a komentáři. To jim umožňuje vciťovat se do různých stránek prožitků a názorů pacientů a vyjadřovat i vzájemný nesouhlas při snaze o hlubší proniknutí do jejich problematiky. Mohou představovat model kooperativního zpracování rozporů. Podle potřeby uměřeně zasahují pomocí vhodných technik, vystupují v roli moderátorů, nebo zůstávají zticha, když skupina pracuje samostatně. Stupeň aktivity a direktivnosti nebo empatie terapeutů závisí také na individualitě každého člena koterapeutického týmu a na jeho koncepci práce. Někdy se proto obě paralelní skupiny ve svém přístupu i dosti výrazně liší.Psychogymnastika, psychodrama a jiné aktivitySkupinovou psychoterapii, probíhající většinou ve dvou skupinách, doplňují dopolední programy společné pro celou komunitu. Jejich náplň se střídá. Nejvíce jsou ceněny psychogymnastika a psychodrama.

V psychogymnastice vyjadřují pacienti neverbálně pomocí pantomimy své pocity, postoje a vztahy. Jednotlivcům, dvojicím i skupinám jsou zadávána různá témata ke zpracování. Některá témata mají charakter pantomimických her (na vláčky, na školku, na maškarní ples, na soupeřící království nebo na ztroskotání na pustém ostrově). Ostatní pak následně komentují, jak se do “akcí” promítly navyklé formy chování nebo minulé zkušenosti pacienta.

V psychodramatu přehrávají pacienti pohybem i slovy problematické scény ze svého života, od kterých se tak mohou “odreagovat” a přijmout alternativní verze chování, jimiž by mohli problémy účinněji zvládnout.K dalším oblíbeným technikám patří projektivní arteterapie, ve které se problémová témata, ale i silné stránky jedince a jeho perspektivy ztvárňují kresbou nebo malováním. Výtvory pak opět všichni společně prodiskutují. Někdy pracuje skupina i na společném díle a učí se kooperativnímu chování.Středeční dopoledne je věnováno tzv. velké komunitě, společnému sezení, které nahrazuje tradiční vizity. Každý pacient podává subjektivní zprávu o svém pokroku za uplynulý týden a pacientská spoluspráva i další pacienti jej hodnotí z vnějšího pohledu. Jednou týdně pak pacienti připravují sami program společného večera.V polovině léčby se skupina věnuje jeden týden rodinné terapii. Pacienti si mohou pozvat rodinného příslušníka, s nímž by si přáli zlepšit své vztahy. Ten může být přijat na několik dnů na oddělení a účastnit se všech programů. Skupina tak pozná partnera svého člena a je schopna lépe porozumět jeho problémům i “z druhé strany”. V řadě případů tento přístup také napomůže nalézt společné řešení přímo s partnerem.I takto lze léčitSkupinová psychoterapie, která je spolu se všemi pomocnými aktivitami používána v léčbě, usiluje o pochopení vlastního podílu pacienta na jeho problémech a konfliktních situacích i o pochopení příčin jeho současných nepřizpůsobivých forem chování z jeho životní historie. Za významný se považuje nejen rozumový “náhled”, ale také emoční prožitek, jak ve smyslu katarze, očištění, tak emoční korektivní zkušenosti. Neméně důležitý je nácvik nového chování, a to jak nácvik vhodnějšího mezilidského chování, tak nácvik zaměřený na jednotlivé individuální příznaky, např. nácvik asertivity při nesmělosti, nácvik samostatného chození do města při agorafobii, nácvik překonávání obsesí apod.Všichni pacienti se mají během pobytu naučit autogenní trénink, aby si uměli navozovat potřebný stav rovno váhy a klidu a zadávat vlastní autosugestivní formulky. Organizační rámec terapeutické komunity s bohatým celodenním programem, ve kterém je pamatováno i na užitečnou pracovní činnost a sport, poskytuje široké možnosti předvedení navyklých způsobů reagování a zároveň přecvičování těch forem chování a prožívání, které se ukázaly jako problematické a neadaptivní.

Od roku 1971 do poloviny roku 1999 prošlo oddě le ním již více než pět tisíc pacientů. Výsledky léčby se po řadu let systematicky hodnotily v ukazatelích sympto ma tického zlepšení, získání náhledu a změny chování, a to jak bezprostředně po léčbě (zvlášť z pohledu terapeuta a zvlášť pacienta), tak v roční katamnéze za pomoci rozesílaných dotazníků. Z publikovaných výsledků vyplývá, že podstatný zisk má z léčení bezprostředně asi 60 % pacientů (připočteme-li i mírné zlepšení, tak 90 % léčených) a za rok 50 % těch, kteří “osmnáctku” absolvovali.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Anorexie a bulímie - tři pověry o našem těle
Jan Kulhánek - www.doktorka.cz

 

Kdo je hubený a kdo už tlustý? Kolik musí kdo vážit, aby "vypadal dobře"? Jak to všechno začalo? Pocity nespokojenosti s vlastním vzhledem, především pak se svou váhou, možná nějaká ta poznámka spolužáků či rodičů k postavě, touha nějaké kilo ubrat, dokázat všem, že své tělo mám pod kontrolou…

V psychologii existují teorie, které říkají, že hlavní činností našeho rozumu v každodenním životě je hodnocení. Hodnotíme svět kolem nás, naše blízké okolí a také sami sebe. Podle svého hodnocení pak předjímáme, co můžeme od ostatních i od sebe očekávat. Při svém hodnocení jsme zatíženi svou vlastní minulostí - zkušeností, také náladou, strachem a samozřejmě reakcí svého okolí. S tím se někdy shodneme, jindy ne. Většina z nás má tendenci spíše shody dosáhnout - alespoň s někým.

Sebehodnocení podléhá úplně stejným zákonům jako hodnocení čehokoliv jiného, jen se nás to týká o něco víc. K sebehodnocení patří také náš vztah k vlastnímu tělu - a lze to říci i naopak, své tělo hodnotíme s ohledem na to, jak se vnímáme "celí". Toto je velmi důležité, neboť tak můžeme získat porozumění pro ty, kdo veškerou svou pozornost, vůli i čas věnují svému tělu.

Tělo i duše jsou dvě spojené nádoby, s tím se dnes už smířila i západní medicína. Vztah k vlastnímu tělu, jeho hodnocení, vnímání toho, co je krásné a co ošklivé, to vše je práce duše vedená duchem doby, vulgárně řečeno společenskými normami. Že takový duch doby existuje si může každý ověřit sám na vlastní oči, stačí navštívit galerie obrazů či výstavy sochařského umění a prohlédnout si ideály krásy v historii světových kultur. Kromě estetických zážitků si z takové výpravy odneseme jistý nadhled nad normami dneška, nad relativitou jejich platnosti.

První pověrou je, že ideál krásy je objektivní skutečnost, které stojí za to věnovat celý svůj život.

Cituji z dopisu: "Začala jsem sledovat svou váhu asi před čtyřmi lety. Bylo mi 13 let, začal mi v té době růst zadek a prsa, připadala jsem si taková oplácaná. Neuměla jsem tou dobou zapadnout mezi spolužáky tak jak by se mi líbilo a myslela jsem, že je to mou nadváhou. Začala jsem tedy omezovat stravu, vážit se a počítat kalorie. Dnes měřím 165 cm, vážím - jak kdy, momentálně 43 kg. Asi jsem nemocná, všichni to říkají, ale stejně mám pocit, že jsem ty kila přemohla. Je to to jediné, co jsem v životě opravdu zvládla dokonale - zhubnout."

Toto je jeden z mnoha příběhů, jejichž hrdinka se ve snaze zlepšit své sebehodnocení (což si zpočátku sama neuvědomovala) vydává na cestu boje se svým vlastním tělem. Je to cesta askeze (někdy střídaná záchvaty "dopřávání si všeho"), neustálého sledování a počítání,vše ostatní přestává být důležité. Lidé, o něž zpočátku stála, s nimiž se chtěla cítit lépe, se pomalu ztrácejí a na míst nich přichází váha a zrcadlo.

Strach z jídla a strach z kil. Každé jídlo v sobě nese potenciální nebezpečí vyššího čísla na váze, jeho chuť přestává být pro naši hrdinku důležitá. Ještě větším strašidlem se pro ni stává slovo tuk. Ten považuje za vrchol něčeho nezdravého, za nadbytek v těle, který ho jen hyzdí a přináší tak nepříjemné pocity. Do tuku si tak vlastně promítá vše, co považuje pro svůj život za nepřijatelné, čeho se chce za každou cenu zbavit. Dávám zde čtenáři k zamyšlení, čím bychom v našem životě tuk jako symbol něčeho zavrženíhodného nahradili? Co je pro náš život nepřijatelné a přitom je to nadosah?

Druhou pověrou je, že tuk v našem těle nemá co dělat! Přiměřená hladina tuku plní v těle životně důležité funkce - pomáhá udržovat tělesnou teplotu, tlumí klouby, chrání orgány, uchovává vitamíny a pomáhá tělu při nedostatku potravy.

Zvýšená hladina tuku může být samozřejmě zdraví škodlivá, v této oblasti se ale při sledování příběhu naší hrdinky rozhodně nepohybujeme. Většina lidí si myslí, že hladinu tuku ve svém těle může objektivně sledovat na své váze. I naše hrdinka si myslela, že méně kilogramů znamená více krásy a více zdraví. Tělesná hmotnost v sobě zahrnuje ovšem i zcela jiné složky našeho těla - kosti a svaly. Můžeme mít jinak rostlou - a tedy i těžkou kostru než jiný, stejně vysoký člověk, stejně tak se lišíme i objemem svalové hmoty. Proto všechna čísla, vycházející z měření tělesné hmotnosti a výšky vzrůstu jsou jen orientační. Příkladem toho je počítání Indexu tělesné hmotnosti (Body Mass Index, BMI). Pomocí jednoduchého vzorce dostaneme na desetiny přesné číslo, které dosazením do normativních tabulek vypovídá, jak jsme na tom s hmotností vzhledem k normě. To je v pořádku, počítáme-li však s BMI jako s přesnou hodnotou, vyjadřující míru naší tloušťky či hubenosti, jsme na velkém omylu.

Třetí pověrou je, že číslo na váze je přesným vyjádřením naší tloušťky či hubenosti, že přesně vypovídá o míře tuku v našem těle. Toto nám nesdělí ani BMI či jiné přepočty. Hmotnost je pouze orientační číslo, které se často mění.

Začal jsem ideály, končím poněkud prozaičtěji u kilogramů. Pověr samozřejmě existuje mnohem více. Jednu ještě přeci jen přidám na konec - mnoho lidí, kteří svůj svět zúžili na starost o své tělo a především o své kilogramy, si myslí, že tento svět je jediný, v němž umějí žít. Člověk dostal do vínku velký dar a tím je možnost změny. A tu má samozřejmě i hrdinka z dopisu, možná by mohla začít své dobrodružství změny rozlišováním pověr od skutečností. Musí ovšem překonat strach z nového. A to bych jí přál.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Psychoterapie - potřebujeme ji?
Jan Kulhánek - www.doktorka.cz

 

Psychoterapie je slovo, které dnes skloňujeme ve všech pádech. Není velkou výjimkou, dozvíme-li se, že někdo z našich známých či z rodiny navštívil psychiatra a ten mu nabídl "léčbu duše". K čemu psychoterapie je a jaké jsou její možnosti - na tyto otázky se pokusí stručně odpovědět tento článek.

Psychoterapie - léčba duše - je stručně řečeno způsob, kterým může "odborník na duši" (psychiatr či psycholog) pomoci s problémy člověku, který za ním přijde. Každý kdo chce terapii provádět, musí mít speciální vzdělání, výcvik a praxi - to vše by mělo zaručit nám všem kvalitní odbornou pomoc. Dnes existuje celá řada nabídek péče o naši duši - od různých výtvarných, tanečních či relaxačních technik až třeba po jógu. Psychoterapie mezi ně jistě patří, je více méně spojena s péčí lékařskou a sama má mnoho podob.

Kdy můžeme být psychoterapie pro nás užitečná:
1. jsme-li v krizi a chceme si nechat poradit od odborníka,
2. trpíme-li nějakými duševními příznaky jako např. depresemi, úzkostmi, fobiemi a nespokojíme-li se pouze s pojídáním prášků,
3. trpíme-li nějakou neurózou nebo psychosomatickým onemocněním jako např. mentální anorexií či bulímií,
4. chceme-li se lépe poznat a svobodněji se pak v životě rozhodovat či naučit se změnit některé věci ve svém životě, které se nám opakovaně nedaří,
5. potřebujeme-li podporu při závažném duševním či tělesném onemocnění

Tento výčet jistě není kompletní, ovšem naznačuje velice široké uplatnění psychoterapie v životě moderního člověka. I v Čechách už nastal čas, kdy se lidé za návštěvu psychologa či psychiatra přestávají stydět a v některých vrstvách se to naopak stává módou.

Jaké jsou formy a směry psychoterapie? Formou rozumíme způsob, jakým terapie probíhá. Buď můžete jít na sezení s terapeutem z očí do očí - celou hodinu se věnuje jen vám, nikdo další není přítomen. To má své velké výhody - o některých věcech se těžko mluví i ve dvou, natož pak s více lidmi. Další výhodou je to, když víte, že terapeut se věnuje v tuto chvíli pouze vám a nikomu jinému. Má to i své nevýhody - je to dražší (pokud musíte terapii platit) a dostane se vám názoru či pohledu na věc pouze od jednoho člověka.
Jiné tomu je ve skupinové terapii - počáteční rozpaky sdílet své problémy s více lidmi se časem rozplynou a vy můžete ve skupině již známých tváří získat velkou oporu, porozumění, názory a zkušenosti
více lidí, můžete také získat nové sociální dovednosti - například se naučit lépe se prosadit v kolektivu. Směrů - tedy škol - je v psychoterapii poměrně dost a rozhodně se nedá říci, který je lepší či horší. Spíše záleží na druhu problému a na vaší osobnosti (co je vám bližší). K jednotlivým směrům a k jejich praktickému užití bych rád něco napsal podrobněji v příštích článcích, zde se ještě zmíním krátce o tom, kam za psychoterapií.
Můžete se ptát, kolikrát na takové psychoterapeutické sezení půjdete? I to je různé, záleží na typu problému a také na počtu sezení do týdne (měsíce). Při krizové intervenci navštívíte terapeute třeba jen jednou, při krátkodobé terapii možná desetkrát. Dlouhodobá terapie může trvat i několik měsíců až let, vždy záleží na vás, zda máte pocit, že ještě potřebujete na terapii chodit.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Poruchy příjmu potravy - léčba
Jan Kulhánek - www.doktorka.cz

 

Všude se píše, že poruchy příjmu potravy (dále jen PPP) jsou bio-psycho-sociálním onemocněním, to znamená, že nejde pouze o poruchu metabolizmu, individuálně psychickou či jen společensky podmíněnou. Od všeho něco.

Také pokud se v odborné literatuře píše o příčinách, přichází v úvahu takové jako problematická rodina, v níž dcera soupeří se svou matkou; týrání či dokonce zneužívání v dětství; strach z dospívání, z mateřství, z opouštění rodiny a mnoho dalších. Přestože někdo může mít takové zkušenosti a v dospívání se u něj projevily příznaky PPP, vůbec to neznamená, že totéž platí u někoho jiného, majícího podobné potíže s jídlem.

Zjednodušení problému na tělo, duši či společnost nebo pátrání po jedné příčině vzniku PPP je spíše matoucí a k pochopení a hlavně uzdravení nemocného to moc nepřispívá. PPP nejsou totiž jen odpovědí na nějaké životní trauma nebo pouze způsob řešení nějakých jiných problémů.

Terapie mentální anorexie a bulimie by měla sledovat tři cíle (jejich následující pořadí nic nevypovídá o tom, je-li některý z nich důležitější než jiný):

1. léčba dlouhodobé podvýživy a tělesných obtíží, způsobených opakovaným zvracením, zneužíváním projímadel apod.,
2. psychoterapie, která by nemocnému přinesla pochopení příčin jeho onemocnění a zejména pak úlohy, jakou v jeho současném životě onemocnění plní,
3. psychoterapie, zaměřená pragmaticky na změnu "špatných" jídelních návyků případně "špatného" životního stylu nemocného.

Jednotlivé body je nutné alespoň trochu rozvézt, vezměme to tedy popořádku. Při "léčbě těla" (tělesných obtíží) nejde pouze o záchranu tělesného zdraví, které je samozřejmě velmi důležité. Nemocné tělo má vliv také na náš duševní stav, asi nejvýraznější jsou deprese a silné pocity únavy a vlastní neschopnosti, které přicházejí jako doprovod dlouhodobé podvýživy, kterou většina anorektiček v jisté fázi svého onemocnění trpí. Dalším doprovodným příznakem nemocného těla je zvýšena labilita - náladovost, předrážděnost, neadekvátní reakce na situace, které byly dříve zvládány v pohodě. Do třetice jsou tu poruchy spánku a soustředění. V těle dochází také k hormonálním poruchám, jejichž projevem je např. ztráta menstruace.

Jak je vidět, nerovnováha v organismu je sama o sobě příčinou mnoha obtíží, projevujících se v duševní rovině. Léčení těla samo o sobě ale nestačí. I když se podaří uzdravit tělo, bez uzdravení duše tělo opět po nějakém čase onemocní. Na začátku článku jsem psal, že hledání jedné příčiny vzniku PPP většinou nic nevyřeší. To ale neznamená, že bychom se neměli ptát, kde se tyto problémy vzaly, jaká je osobní historie takto nemocného člověka? Nejde tu vůbec o hledání viníka - kdo nebo co za to může, ale o rozpletení uzlů osobních zkušeností, díky kterým se člověk dostane do takovéto situace. Vyplatí se při tomto dobrodružném a často i bolestném průzkumu soustředit se na vztahy s nejbližšími, na dětské zážitky, na rodinná pravidla, v nichž tento člověk vyrůstal... Jinou věcí je, proč je po rozhodnutí nemocného uzdravit se tak těžké anorexie či bulimie se opravdu zbavit. Pak se můžeme ptát, jakou úlohu v současné době PPP v jeho životě plní, k čemu tyto způsoby chování a prožívání nemocný člověk nyní ve svém životě potřebuje? Zní to možná podivně, ale je to celkem jednoduché. Jako příklad uvedu situaci jedné dívky, která svou nemocí vyvolala takové obavy rodičů o její život, že se i přes velké neshody v manželství dokázali po dlouhé době shodnout a všichni začali vystupovat jako jedna rodina. To byla ovšem pro ni samotnou past, protože dokud si toto plně neuvědomila, byla ve své nemoci uvězněna strachem, že pokud se uzdraví, bude zase vše při starém a rodiče se nakonec rozejdou. Toto pochopení umožnilo všem hledat jiný, zdravější způsob jak situaci řešit.

A konečně je tu třetí cíl terapie - změna stravovacích návyků či životního stylu nemocného. Mentální anorexie i bulimie je v podstatě formou závislosti, v níž drogou je zvládání redukce hmotnosti či záchvaty přejídání. Jednou z věcí, která nemocného v jeho závislosti udržuje, je samotné ne-mocné chování, ne-mocný způsob zacházení s jídlem a s vlastním tělem. Do této chvíle jsme mluvili o psychoterapii "zevnitř", závislost proti ní však staví velkou úzkost ze změny (zvýšení váhy, nemožnost zvracet atd.) a proto je třeba pomoci i "zvenčí" - nácvikem změny jídelního režimu, zmapováním situací, v nichž se obtíže zhoršují (zvyšuje se nechutenství případně strach z tloušťky nebo se spouští záchvat přejídání). K tomu existuje řada úspěšných technik s nimiž umí odborníci pracovat.

Při terapii je důležité:

1. podporovat zodpovědnost nemocného za vlastní osobu, jeho aktivní přístup a motivaci ke změně,
2. dávat nemocnému informace, související s jeho onemocněním,
3. vycházet z nynější situace nemocného,
4. poskytovat nemocnému podporu při náročných změnách, kterými při uzdravování prochází

Terapii, kterou zde popisuji, nelze zaškatulkovat do jednoho terapeutického směru. Je to vlastně takový výběr přístupu a technik, které se při léčbě PPP osvědčily, přičemž je třeba brát ohled na individuální potřeby nemocného. Tento článek je nahlédnutím do dílny psychoterapeuta a všem těm, kteří mají pocit, že s jejich situací nelze nic dělat, by mohl dát naději, že možností je více a nikdy není pozdě.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Prevence poruch příjmu potravy
Jan Kulhánek - www.doktorka.cz

 

Můžeme své děti nějak ochránit před mentální anorexií a bulímií? Lze poruchám příjmu potravy nějak předcházet?

Léčba poruch příjmu potravy bývá náročná a s nejistým výsledkem. Jako u všech problémů těla i duše, bylo by i v tomto případě nejlepší těmto poruchám předcházet. Pokusím se zde postupně popsat některé způsoby chování či návyky v rodině, které se podle mého názoru mohou spolupodílet na pozdějším vzniku anorexie či bulímie.

Jsem také otevřený pro diskusi nad myšlenkami v tomto článku, můžete se ptát nebo sdělovat vlastní názor či zkušenost. Takováto diskuse může naše téma výrazně obohatit.

Problémy poruch příjmu potravy (dále PPP) můžeme shrnout do těchto tří bodů:
· manipulativní zacházení s jídlem
· problémy kontroly a sebekontroly
· problematický vztah k sobě

Dnes se chci věnovat prvnímu bodu - manipulativnímu zacházení s jídlem. Slovem "manipulativní" se rozumí takové zacházení či chování, kterým se snažíme změnit chování nebo prožívání někoho jiného, v tomhle případě jiného člena rodiny. Nebudu ani moc přehánět, když řeknu, že pomocí jídla se může snažit rodič ovládat své dítě a naopak.

V dětství jsme často jídlem odměňováni - dostaneme nejrůznější sladkosti či jiné dobroty v případě, že si je nějak zasloužíme. Když ale neposloucháme, nedostaneme nic - odepření dobrot je pro nás trestem. Tak se už odmala učíme, že jídlo není jen k obživě nebo k příjemným pocitům, ale také k prosazování vůle rodičů.

Není nic špatného na tom, když svému dítěti koupíme za odměnu něco dobrého nebo mu to za trest naopak nekoupíme. Problém nastává tehdy, je-li na způsob odměňování a trestání prostřednictvím jídla kladen příliš velký důraz, když se prostě zapomíná, že jsou i jiné vhodné způsoby, jak své dítko odměnit či potrestat.

Dalším jevem, který souvisí jak s manipulacemi, tak také s učením sebekontroly, je dojídání. Povinnost sníst vše, co je na talíři, patří k rodinným zvyklostem - někde se na to klade důraz, jinde se o to nikdo příliš nestará. Věta "Dokud to všechno nesníš, od stolu neodejdeš!" není v některých rodinách vůbec neobvyklá. S tím také souvisí vyjádření radosti, pochvaly nebo alespoň úlevy rodiče, když jeho dítě nakonec svou porci přeci jen zdolá.

Dítě se tak učí hned dvě věci. Jednak jasně vnímá, že má v rukou pocity radosti nebo vzteku svých rodičů, záleží na tom, jestli dojí nebo ne. Navíc, množství jídla, které dítě sní nezávisí na jeho potřebách a pocitech hladu či sytosti, ale na úsudku rodičů.

U PPP jsou manipulace s jídlem typické. Nemocný člověk dokáže, aniž by si to uvědomoval (!), ovládat odmítáním jídla nebo přejídáním své nejbližší okolí - rodiče, partnera. Má také velký problém s uvědomováním si vlastních přání a potřeb a s jejich prosazováním zdravým, nemanipulujícím způsobem.

Co by z toho mohlo vyplývat pro prevenci?
· Odměna a trest pomocí jídla by neměla být příliš častá, jsou i jiné způsoby odměňování a trestání. Namísto toho by měla být důležitá jiná funkce jídla - společné stolování může být příjemně prožitým časem pro celou rodinu.
· Dítě by se nemělo nutit za každou cenu vše sníst. Pokud toho sní málo, nemělo by mít možnost dojídat se pak sladkostmi, čímž dítě zjistí jednoduchou věc - když se pořádně nenají, bude mít hlad.
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Chybné počítání kalorií
Michel Montignac - www.doktorka.cz

 

Je třeba uznat, že pokud se počítání kalorií provádí, je tento výpočet vždy velice teoretický, a dokonce zcela přibližný, a to z těchto důvodů:

• Porovnáváme-li jednotlivé tabulky, zjistíme, že se hodnoty uváděné pro tutéž potravinu mezi jednotlivými knihami podstatně liší.
• Kalorická hodnota potravin se podstatně liší podle toho, zda jsou konzumovány syrové nebo tepelně zpracované (s tukem či bez tuku).
• Podíl tuku (který kalorickou hodnotu podstatně mění) se může výrazně lišit od kusu ke kusu, jako je tomu například u masa. Závisí totiž na způsobu výkrmu živočicha, na způsobu přípravy a na způsobu tepelného zpracování.
• Výpočet (teoretický) kalorií nebere nikdy v úvahu podmínky absorpce lipidů a glycidů v tenkém střevě, které se výrazně liší podle toho, zda pokrm obsahuje vlákninu či nikoliv. Absorpci těchto kalorií může totiž podstatně snížit výrazný podíl vláknin (zvláště rozpustných) pocházejících ze zeleniny, z luštěnin apod.
• Pokud jde o kvašené sýry (ementál), práce L. Falcambiho dokázaly, že jsou bohaté na kalcium a toto kalcium je pastí na část tuků, k jejichž absorpci tak nedochází. Příslušné kalorie nalezneme tedy ve stolici.
• Na osud kalorií má vliv i jejich "povaha": tuky s obsahem nasycených mastných kyselin se například ukládají snáze, zatímco tuky obsahující kyseliny polynenasycené (zvláště typu omega-3) se snáze využívají, a jsou tedy spáleny.
• A konečně, prostý kalorický výpočet nebere v úvahu čas, kdy jsou potraviny tráveny. Bylo dokázáno, že se absorpce glycidů, lipidů a proteinů liší podle denní hodiny, a dokonce podle ročního období (chronobiologie), ale závisí i na chemickém prostředí, s nímž se potraviny při vstupu do střev setkají, a toto prostředí závisí zase na povaze živin, na pořadí jejich přísunu a na jejich objemu.

Proto je tedy absurdní každý kalorický propočet, který nebere v úvahu tyto přídatné parametry. 

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Mentální bulimie a anorexie: hysterický boj o dokonalost
Hana Drinocká - www.pauza.cz

 

„Nenávidím se, tak strašně se nenávidím. Už nikdy nebudu šťastná. Jsem hnusná a zbytečná,“ těmito slovy ukončuje svůj sebetýrající duševní monolog sedmnáctiletá Veronika a sklání se nad záchodovou mísou, aby ze sebe dostala všechen ten hnus – hromadu jídla, kterou před chvílí spořádala. Nad jejím odpoledním menu by se leckomu udělalo pořádně nevolno. Pět míchaných vajíček, půlka vánočky, sedm rohlíků, dvoje sušenky, špagety s kečupem, litr džusu, třicet deka vlašáku, tři pomeranče, vanička zmrzliny, půl sklenice medu, balíček smažených brambůrků, tabulka smetanové čokolády a tři koblížky na závěr. Nikdo by nevěřil, že toto všechno dokázala pozřít tato subtilní krásná slečna během půlhodinky po návratu ze školy.Matka neví, co se děje „Vždyť ona vůbec nic nejí,“ řekla by vám její máma, které se už deset měsíců nepodařilo donutit dceru ke konzumaci víkendového oběda. „Jsou to naše jediné společné chvíle, o to víc mě to deprimuje,“ říká nešťastně, „ona nesní ani dvě brambory, jestli to takto půjde dál, tak nám zmizí před očima,“ stěžuje si starostlivá žena. Netuší, že její dcera je nemocná. Neví, že z ní neustálé snahy mít dokonalé tělo udělaly bulimičku. Nedovede si vysvětlit, proč jí z peněženky den co den mizí stokoruny, které Veronika použije na nákup potravin pro své „orgie“, aby je vzápětí mohla vyzvracet. V životě by ji nenapadlo, že touha po dokonalém těle žene její holčičku do záhuby.Začíná to nevinně Všechno začalo tak nevinně. Holky z gymplu šly na diskotéku. Veronice se líbil kluk Láďa. Dal ale přednost Petře. Petra je odmalička hubená. Nosí oblečení jako modelky a všichni říkají, že má krásnou postavu. Veronika si řekla, že když bude mít tělo jako Petra, bude se klukům víc líbit. Bude konec probrečeným večerům a trapným pocitům, když se ukáže v plavkách. Veronika měla úplně normální postavu. Ale vnímala to jinak.Začala radikálně hubnout. "Nesmím jíst. Když jím, ničím se,“ řekla si a začala si tak tvrdě pěstovat nenávist k potravě. Nevinné začátky s časopisovými dietami a striktně naordinovanými hodinami cvičení se proměnily v nemilosrdné celodenní hladovky střídané naprosto neovladatelnými záchvaty „žravosti“.Hysterický boj o dokonalostVeronika je bohužel jen jednou z mnoha. Jednou z mnoha dívek, jež se rozhodly za každou cenu změnit svoje tělesné proporce a nepodařilo se jim včas s tím přestat. Ty holky jsou možná štíhlé, ale nejsou šťastné. Ty holky jsou nemocné. Životní svět štíhlostí posedlých nešťastnic se náhle mění v hysterický boj o nesmyslnou dokonalost. Sledování stavu tělesných proporcí, boj s hladem a depresemi – to jsou hlavní prožitky postižených. Neustále musí myslet na jídlo, už ani kluci je nezajímají. Tělo bez příjmu energie ale nemůže fungovat. S autem bez paliva také nikam nedojedete. Proto se brání. Jakmile dostane alespoň maličké sousto, nedovolí příjem potravy ukončit. A je tu kolotoč – zvracení, hladovka, přejídání, zvracení…Mentální anorexie a bulimie = nebezpečná onemocnění Veroniku a spoustu dalších dívek (zdravotnické statistiky uvádí, že 20 % dívek ve věku od 12 do 25 let má zkušenosti s přejídáním a následným zvracením) trápí mentální bulimie. Poruchy přijímání potravy, mentální anorexie a bulimie, patří mezi nejčastější a současně i nejnebezpečnější onemocnění dospívajících dívek a mladých žen. Obě poruchy spojuje strach z tloušťky, nadměrná pozornost věnovaná tělesnému vzhledu a hmotnosti. Postižené dívky se neustále zabývají tím, jak vypadají a kolik váží, a vytrvale se snaží zhubnout nebo alespoň nepřibrat. Zatímco anorektičkám se hubnout daří, bulimičky se začnou po nějaké době přejídat. Cítí se však provinile a hledají způsob, jak snížit energetický příjem. Zkusí další dietu, projímadla, nebo se nutí do zvracení. Z několika zoufalých pokusů se snadno vytvoří návyk.Zdraví v ohrožení Přejídání, zvracení a následné hladovky komplikují postiženým nejen osobní život, ale co je horší: mají velmi negativní dopad na zdraví.Přejídání vyvolává nepříjemné pocity plnosti. Poměrně častá je plynatost, pocity nevolnosti, zácpa a průjem. Nadměrná konzumace sladkostí a pečiva (při přejídání) společně s nevhodným jídelním režimem mohou způsobit hypoglykémii.Po hladovění žaludek ochabne, což vede k pocitům nepříjemného přejedení už po malých dávkách jídel.Nejnebezpečnější jsou ale zdravotní důsledky diet, hladovění, zvracení a vyhublosti, mezi které patří:

• citlivost na chlad, celková únavnost, svalová slabost a spavost, poruchy spánku
• zažloutlá praskající pleť, zvýšený růst ochlupení na celém těle, řídké, suché lámající se vlasy
• kazivost zubů, odvápnění kostí
• nepravidelná menstruace, hrozba neplodnosti
• srdeční obtíže – arytmie, oslabený krevní oběh, chudokrevnost, zvýšená hladina cholesterolu v krvi
• oslavení imunity, u mladých dívek zpomalení růstu, opoždění puberty
• zvracení často způsobuje zranění krku a jícnu, dochází k otokům slinných žláz
• zvracení narušuje rovnováhu tělesných tekutin v krvi = nadměrná zátěž pro srdce a ledviny
• bulimičky ohrožuje také nízká hladina draslíku, způsobující nepravidelnosti srdečního tepu a neurologické komplikace (závratě a křeče). Žaludeční šťávy zase způsobují záněty žaludku, vředy jícnu a erozi zubní skloviny.

Cesta k uzdravení Nejdůležitější je rozhodnutí dívky, případně rodičů, problém řešit. Nutné je přiznat si svoji nemoc a mít vůli se vyléčit.

Léčba anorexie i bulimie se neobejde bez změny jídelních návyků a s nimi souvisejících postojů a chování. Nejrozumnější je vyhledat na pomoc odborníka. V některých případech – extrémní vyhublost, u příliš mladých dívek, u depresivních nemocných – je nutné přistoupit k několikaměsíční hospitalizaci.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX 

Využití práce s tělem u pacientek s poruchami příjmu potravy
Bernadeta Bechyňová, Petra Chudobová

 

Dívky s mentální anorexií a mentální bulimií vedou svoji největší bitvu proti svému tělu, ženskému tělu, které je jim největším nepřítelem. Na tělo orientovaná terapie / práce s tělem / se zaměřuje na tělesné prožitky explicitně – ne pouze na verbální rovině. Naše práce s pacientkami je inspirovaná psychoterapeutickým směrem somatické psychoterapie – biosyntézou, která zahrnuje tři hlavní terapeutické procesy – uzemnění / grounding /, centrování / centering / a facing. Mezi hlavní terapeutické cíle práce s tělem u pacientek s PPP patří objevení a prožívání tělesných pocitů a impulsů, které se rodí v pacientkách samých a schopnost vyjádřit je. Tělo se tak stává jak zdrojem, tak jazykem emocí. Tento způsob práce napomáhá pacientkám, aby tělo patřilo opět jim samotným, aby se stalo součástí jejich vlastní identity. Práce s tělem podporuje schopnost vyjadřování pocitů k druhým a tak napomáhá k zlepšení sociálního kontaktu s okolím, rozvíjí interakci pacientek s druhými. Pro pacientky s mentální anorexií je typické narušené vnímání vlastního těla. Dalším cílem terapie je dát do většího souladu představu o vlastním těle a realitu, napomoci přijetí vlastního těla. Charakteristickou anorektickou hyperaktivitu nahradit za pohyb, který bude opravdu potěšující aktivitou, podpořit schopnost relaxace.Terapeutické cíle Práce s tělem u pacientek s PPP je tedy zaměřena na čtyři specifické cíle: znovuvytvoření realistického pohledu na sebe sama a přijetí vlastního těla, prožívání radosti z vlastního těla, omezení anorektické hyperaktivity, rozvoj sociálních dovedností.
Pro některé pacientky s PPP, které zápasí se svou nemocí řadu let, může být práce s tělem velmi konfrontační. Je důležité poskytnout bezpečný a strukturovaný rámec, ve kterém každý zná pravidla. Postoj terapeuta je sdílný a empatický. Terapeut by se měl zdržet komentáře tělesného schématu pacientek a je potřeba, aby byl opatrný na tělesný kontakt. Vnímání dotyku může být blokováno také kvůli negativní sex. zkušenosti.1/ Znovuvytvoření realistického pohledu na sebe sama a přijetí vlastního těla
Hilda Bruchová jako první popsala fenomén narušeného vnímání vlastního těla u pacientek s mentální anorexií. Pacientka s mentální anorexií vnímá sebe samu jako příliš tlustou i přes svou vyhublost. Její tělo je buď předmětem ohrožení nebo pasivním, necitlivým břemenem, které musí s sebou neustále vláčet. Tělo je pro ní zároveň špatné i fascinující. Vnímání vnitřních stimulů je zkresleno. Pacientka neví, kolik jídla její tělo potřebuje; nemá již normální pocit hladu, sytosti ani únavy. Zároveň často dochází k popírání nebo potlačování sexuálních pocitů nebo se pacientky vyhýbají intimním zážitkům. Tvrdohlavě bojují s chutí k jídlu, potěšením a sexuální touhou. Selvini – Palazzoli popsal popření těla následovně: žena trpící mentální anorexií bojuje nejvíce s vlastním tělem, s ženským tělem, které se jí při vyvrcholení její nemoci zdá být trestuhodným , dokonce až odpudivým „předmětem“. Podmínkou uzdravení je vytvoření si realistické představy o vlastním těle. Prvním krokem je znovu přijít „do styku“ s vlastním tělem. Cílem této fáze terapie je znovuobjevování a znovuprožívání těla. Tělo musí opět patřit pacientce, být součástí její identity a autonomie. Podstatou léčby je vést pacientky k tomu, aby si uvědomily pocity a impulsy, které se v nich objevují a své postavení jakožto jedinců, kteří jsou schopni cítit, myslet a jednat za sebe samé. K podpoře realistického vnímání vlastního těla přispívají kromě postupů zaměřující pozornost přímo na tělo také zpětná vazba pomocí videa – video feedback .
Druhým krokem je přijetí těla. Zvláště fázi přibývání na hmotnosti mohou pacientky trpící mentální anorexií prožívat jako pouhé pasivní přibírání, což vyvolává obnovené napětí a strach ze ztloustnutí. Za velkým strachem ze ztloustnutí stojí strach ze ztráty ovládání. Jejich pokusy udržet všechno ve svém životě / fungování na fyzické i duševní úrovni / pod kontrolou, ukazují na podstatu jejich problému: paralyzující pocit bezmoci, vtělenou neschopnost žít. Je potřeba , aby si pacientky zvykly na své fyzicky vyspělejší tělo. Prostřednictvím postupů zaměřených přímo na tělo, konfrontace s ostatními členy skupiny a zpětné vazby mohou pacientky pozorovat , jaké možnosti tělo nabízí, a zároveň si všimnout problémů, které pro ně nebo pro ostatní představuje vyšší nebo nižší hmotnost. Toto uvědomění je zásadní, má-li se prolomit popírání jejich nemoci.2/Radost z vlastního těla
V rámci terapie se zaměřujeme na to, aby anorektické pacientky přehodnotily své tělo jako potenciálně příjemné. Je třeba vést pacientky k tomu, aby se opět byly schopny radovat z fyzických počitků a vyjadřovat své pocity: tělo může být zdrojem i jazykem emocí. Pozitivní fyzické prožitky lze stimulovat, nabídneme-li pacientkám nové možnosti, kdy se pohyb sám o sobě stává skutečně příjemnou aktivitou / např. aktivní formy relaxace, bioenergetická cvičení, volné vyjádření při tanci /.3/Omezení anorektické hyperaktivity
Charakteristickým znakem mentální anorexie je neustálý neklid nebo nutkání k pohybu. Místo aby anorektičky využívali pohyb funkčně jako prostředek relaxace a potěšení, stávají se kořistí jakého si neosobního, egodystonního nutkání k pohybu. Cílem je přeměnit anorektickou hyperaktivitu v kontrolovanou formu pohybu, kdy je pacientce umožněno pohybovat se intenzivně pouze do míry určené terapeutem. Toho lze dosáhnout např. zpomalením tempa pohybů a vsouváním tzv. stop-momentů. Postupně může být kontrola terapeuta nahrazována vlastní kontrolou pacientky. Cílem je umožnit pacientce ovládat napětí a uvolnění. To jí dá naoplátku pocit bezpečí a jistoty v jejím těle. Užití bioenergetických cvičení, a dalších postupů na tělo orientovaných, které níže uvádíme, může učit pacientky jak vyrovnat anorektickou hyperaktivitu odpočinkem a relaxací5/Rozvinutí sociálních dovedností
Skupinová práce s tělem podporuje u pacientek vyjadřování pocitů (pozitivních i negativních) a impulsů směrem k druhým, empatii a tím tak napomáhá k zlepšení jejich sociálních dovedností.Jak jsme již zmínili, k výše uvedeným cílům práce s tělem u pacientek s PPP využíváme především tři hlavní terapeutické procesy – uzemnění/ grounding /, centrování / centering / a facing .
Uzemnění (grounding) má vztah s rytmem našeho pohybu a stavem našeho svalového napětí. Uzemnění znamená vitalizaci toku energie směrem po páteři dolů a odtud do „pěti končetin“, tzn. obou paží, obou nohou a hlavy. Terapeut pracuje na uvolnění energie napjatých svalů tím, že přeměňuje napětí do projevitelného pohybu. Pracujeme s širokou paletou poloh těla, z nichž některé mají jistou podobnost se stresovými pozicemi v bioenergetice nebo s asanaci v józe. Tedy vše co má vztah s pohybem, s prožíváním a cítením svého těla, s nabitím a pohybem energie, pomáhá zvyšování groundingu. Jde o pocit - jsem živý, moje energie pulsuje v těle, má volný průchod – opak je blok / ztuhlá energie, neproudí tam, kam má, tak jako u PPP, např. studené ruce /.Při centrování se jedná o proces, který napomáhá člověku najít a prohloubit pocit vlastního středu. Práce s dechem je jeden z prostředků, který napomáhá dostat se do kontaktu se svým středem. Dech rovněž pomáhá dostat se do kontaktu s emocemi. Dýchání a emoce jsou v tak vzájemně hlubokém vztahu, že každá emocionální změna je spojena se změnou dechového rytmu. Existují určité vzory dýchání, které jsou spojovány se strachem, hněvem, smutkem, nadějí, radostí, touhou atd. Práce s dechem má často za následek / hlavně u člověka se silnou racionální kontrolou / podporu emocionálního uvolnění nebo v jiném emocionálně labilním člověku emocionální „upevnění“. Práce s nádechem je smysluplná při stavech strachu, bezmoci, slabosti , smutku. Při stavech silného ovládání se, zadržování hněvu a zvýšeného napětí je užitečná práce s výdechem. Často se člověk ocitá ve stavu, kdy v zájmu rovnováhy je potřeba, aby po jednom typu práce následoval opačný typ práceFacing rozvíjí všechny výrazové prostředky, které může člověk používat při kontaktování okolního světa. Vedle pohybového projevu jsou hlavními cestami navazování kontaktu oči a hlas. Fasing rozvíjí schopnost člověka vidět a hlasem se vyjadřovat, ale i schopnost vnímat pohledy a hlas druhých, což napomáhá k odstranění event. bloku mezi člověkem a druhými.
Práce s hlasem vychází z poznání, že existuje úzký energetický vztah mezi vydaným tónem a svalovým napětím. Hovoříme o kvalitě hlasu / sounding /, jako rozvoji hlasové rezonance, jako o výrazově silném nástroji. Zlepšení uvolněnosti hlasu se spojuje se zlepšením svalového tonu. Kvalita hlasu podporuje grounding. Práce s hlasem je nejtěsněji spojena s prací s dechem.V biosyntéze se ukázalo užitečné spojovat dotek se čtyřmi tradičními živly – zemí, vodou, ohněm a vzduchem. Dotek země – zde jsou používány ruce, podobně jako ostatní části těla, jako prvek opory. Snažíme se zprostředkovat zážitek pevnosti. Dokázat, že spolehlivým „základem“ může být nejen země, ale také druhý člověk. U lidí, vyznačujících se přílišnou nezávislostí používáme principu opory, abychom jim pomohli věřit více druhým lidem a být schopni přijmout péči a pomoc. Snažíme se o to, aby získali důvěru k prvkům opory / záda, nohy, paže /. V druhém významu je dotek země zvláště smysluplný u lidí, kteří mají slabé hranice nebo jsou neuzemněni a příliš úzkostní. Dotek vody – zde se snažíme zprostředkovat zážitek proudění, cirkulace, uvolnění proudu energie. Jde o pohyby typu kmitání, třepání apod. Tento druh doteku napomáhá uvolnění svalů tak, aby svalový tonus byl opět uveden do rovnováhy.
Dotek vzduchu- jde spíše o „nekontaktní“, symbolický druh doteku. Např. foukání nebo jemné „ometení“ dlaněmi části těla po ukončení masáže apod.
Dotek ohně – jeho principem je regulace tepla a teploty těla. Ruce mohou v tomto případě fungovat jako „radiátory“, aby bylo vnitřní teplo převedeno na povrch těla. To může nastat bezprostředně zahřátím chladných oblastí těla nebo přímo prací na energetickém poli v prostoru nad staženou oblastí těla.Přístup, který jsme zde prezentovali, není konečnou odpovědí na tak složitý jev jako PPP. U žádné jiné psychofyziologické poruchy se totiž složité vzájemné působení biologických, psychologických i sociokulturních faktorů neprojevuje tak jasně jako při genezi a udržování mentální anorexie a bulimie. Vhodná je léčba založená na multifaktoriálním pojetí této poruchy, kde vedle skupinové práce je neméně důležitá též individuální a rodinná terapie. Literatura:
· Vandereycken, W., Depreitere, L., Probst, M. : Body-Oriented Therapy for Anorexia Nervosa Patients. American Journal of Psychotherapy, č. 2, 1987.
· Probst, M, Coppenolle, H., Vandereycken, W.: Body experience in Anorexia nervosa patients: an overview of the therapeutic approaches.
· Boadella, D. : Biosyntéza. Středisko psychologických služeb, Brno, 1993
· Lowen, A.: Bioenergetika, Portál, 2000

Privátní praxe, DPK FN Motol, Praha 5 a PK VFN, Praha 1

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX